4. ročník závodu Vidrholec přinesl několik drobných, ale přínosných změn. Změnilo se místo startu a startovalo se u lesa v místech, kde v minulých ročnících začínala ta hlavní část závodu. Odpadl tím dlouhý přejezd od startu a následně také zpět do cíle. Také to umožnilo protáhnout závod dále do lesa, aniž by to prodloužilo celkovou délku závodu. Druhou změnou bylo zvednutí počtu checkpointů (CP) z 10 na 16, celková délka závodu zůstala ovšem přibližně stejná, jako v minulém ročníku, což zkrátilo přejezdy mezi jednotlivými CP a vyžadovalo více sledovat mapu a hlídat svoji pozici na ní.
Nedělní rano nás přivítalo deštěm, ale počasí nám vyšlo vstříc a hodinu před začátkem registrací pršet přestalo, během dne dokonce vysvitlo i sluníčko. Už před devátou hodinou bylo na parkovišti několik nedočkavých týmů, které si zatím připravovali auta a čekali na příjezd ostatních. Před desátou hodinou, kdy byl plánován start zde už byla většina týmů a přes padesát připravených aut. V závodě celkem startovalo 62 modelů, což je úctyhodný počet, který překvapil i organizátora. Po krátkém udělení posleních pokynů, popřání štěstí v závodě a pár fotkách připravených modelů začal start závodu. Týmy byly tří až pětičlenné, tak aby si v týmu mohli pomáhat při problémech. Pravidla nedovolují autům pomoci rukou a tak při převracení zpět na kola či vyprošťování z bahna přichází na řadu lana a navijáky. Po desáté hodině odmávnula startovací vlajka první tým. Další týmy startovali s rozestupem sedmi minut, tak aby každý tým musel hledat svojí cestu a všichni nejeli v závěsu za prvním týmem.
Každý dostal mapu se zakreslenými CP, cestu k nim si už musel najít sám. Stejně jako v minulém roce nebyly CP vidět z velké dálky, často bylo třeba dojet až na přesné místo, kde už bylo jednoduché ho najít. V tomto roce si organizátor oblíbil strouhy a několik CP bylo schováno na jejich dně a byly vidět až ve chvíli, kdy se dojelo přímo k nim. Druhou věcí, které si organizátor oblíbil byly potůčky a tak na závodníky čekalo několikrát brodění, aby se k CP dostali. Aby přisly ke slovu i lana a navijáky, tak jeden CP byl na dně jámy odkud většina aut sama nevyjela.
Celková délka závodu byla okolo 7,5km. Nejrychlejší tým, který jezdil co nejvíce přímo, neobjížděl hůře průjezdná místa po cestách zvládnul celý závod ze necelý tři a půl hodiny. Někteří ovšem najeli i deset kilometrů a zaslech jsem i něco o 14 kilometrech (což mi už připadá jako nadnesený odhad). Nejpomalejší tým to měl lehce přes sedm hodin. Trochu je provázela smůla a z těch sedmi hodin v součtu skoro dvě hodiny opravovali, ale i to k závodu patří. I když neměli šanci na dobré umístění, tak byli rozhodnuti všichni dojet do cíle a udělat vše pro to, aby to technika vydržela. Z 62 startujících modelů dojelo do cíle 54 a z nich někteří ještě na laně. Obdiv si zaslouží tým, který jedno z aut táhl na laně od desátého CP a i přesto projeli všechny zbývající CP dojeli do cíle. Trochu smolařem byl tým, který měl po patnáctém CP jediné pojízdné auto. U jednoho se rozbil diferenciál a u ostatních došli baterie, zamířili tedy k cíly všichni tažení na laně za posledním pojízdným autem. Za vynechaný CP si sice vysloužili penalizaci, ale i tak zvládli dojet do cíle.
I přes bolavé nohy většiny závodníků byly ohlasy kladné a tak se můžeme těšit na pátý ročník, který se pojede opět v tradičním termínu v polovině dubna.
